Ibis skalní — Ohrožený cestovatel

PŘÁTELÉ se sešli, aby se rozloučili s pětičlennou rodinou. Členové rodiny se naposledy rozhlédnou po místě, které pro ně řadu let bylo domovem, a vydávají se na dlouhou cestu. Přátelé se za nimi dívají, dokud jim nezmizí za obzorem.

Jsme v Chovné stanici ibisů skalních v tureckém městě Birecik u řeky Eufrat. „Rodina“, která právě odcestovala, je skupina ohrožených ibisů skalních. Každý ibis má na noze připevněný satelitní vysílač. „Přátelé“, kteří se s nimi přišli rozloučit, jsou zaměstnanci a návštěvníci stanice. Dívají se za ptáky, kteří odletěli do neznáma, a s obavami přemýšlejí o tom, zda se vrátí.

Čím se tito ptáci vyznačují? Proč se o ně a o jejich migraci vědci tolik zajímají?

Seznamte se s nimi

Ibis skalní má tělo porostlé černým peřím, které na slunci dostává hnědozelený a fialový nádech. Když se mládě vylíhne, má opeřenou i hlavu, ale když dospěje, pera na hlavě mu vypadnou. Holá kůže je červená, s výjimkou vrcholku hlavy, který je tmavý. Tento druh ibisa má dlouhý červený zobák a na zadní straně krku mu vyrůstají dlouhá pera.

Dospělosti dosahuje ve věku tří až čtyř let a obvykle se dožívá 25 až 30 let. Živí se hmyzem, ještěrkami, a dokonce i malými savci. Samice klade jedno až tři vejce za rok a sedí na nich asi čtyři týdny. Je velmi zajímavé, že samec a samice spolu zůstávají celý život. Když jeden zemře, jeho druh ztrátou trpí. Často se stává, že přestane žrát a zemře hlady nebo skočí z vysokého skalního útesu a zabije se.

Obyvatelé Bireciku vyprávějí, že až do začátku 20. století byl přílet ibisů ze  zimovišť důvodem k oslavám. Jejich návrat lidé považovali za předzvěst jara. Při slavnostech, které se obvykle konaly v polovině února, vytahovali na břeh lodě z řeky Eufrat, hráli na bubny a pořádali hostiny.

V té době bylo ibisů spousta. Když letěli, jejich hejno vypadalo jako obrovský černý mrak. Ve 20. století, a zejména v posledních 50 letech, však jejich počet prudce klesl. Kolonie v Bireciku se kdysi skládala z 500 až 600 dospělých párů, ale v 50. letech minulého století se na ní silně podepsalo to, že lidé začali v zemědělství používat pesticidy. Na celém světě je dnes ibisů skalních jen velmi málo.

Snaha o záchranu ibisů v Turecku

V roce 1977 byla v Bireciku založena Chovná stanice ibisů skalních. Zpočátku vědci nechávali některé ibisy každý rok migrovat. Když se ale v roce 1990 vrátil ze zimoviště jen jeden, přikročili k radikálnímu řešení. V době, kdy obvykle začíná migrace, tedy na přelomu července a srpna, začali všechny ibisy zavírat do voliér. Tam je nechávali až do února nebo března, kdy se za normálních okolností z migrace vracejí.

V roce 1997 bylo rozhodnuto, že některým ibisům se umožní, aby migrovali. Ani jeden z 25 vypuštěných ptáků se však nevrátil. Od roku 1998 proto ibisové opět tráví zimní období ve voliérách. Kolonie v chovné stanici se rozrůstá a v současné době ji tvoří téměř 100 ptáků.

Co je čeká v budoucnosti?

Pětičlenná rodina, o které jsme se zmínili na začátku, byla vypuštěna v roce 2007. Je smutné, že se z ní vrátili jen dva ibisové. O rok později dostala možnost migrovat další skupina ptáků, ale do stanice se nevrátili. Úřady uvedly, že ibisové letěli na jih až do Jordánska, ale tam zemřeli na následky otravy. I když tedy jejich počet v chovné stanici roste a vědci i státní úřady věnují jejich ochraně velké úsilí, budoucnost ibisů skalních je nejistá.

Přestože v rámci ochrany ibisům není umožněno odlétat do zimovišť, instinkty, které je k migraci vedou, jim zůstaly. Potvrzují se tím slova zapsaná v biblické knize Jeremjáš 8:7: „Čáp na nebesích — ten dobře zná své ustanovené časy; a hrdlička a rorýs a bulbul — každý dobře zachovává čas svého příletu.“

[Podpisky obrázku na straně 10]

Vlevo: Richard Bartz; vpravo: © PREAU Louis-Marie/age fotostock