Přejít k článku

Přejít na obsah

Středověcí znalci astronomie

Středověcí znalci astronomie

Středověcí znalci astronomie

CO SVĚT světem stojí, lidé s úžasem pozorují slunce, měsíc a hvězdy. Na základě studia pohybu těchto vesmírných těles je člověk schopen sledovat čas a určovat dny, měsíce a roky.

K mnoha národům, které pozorovaly noční oblohu, patřili i Arabové. Zlatý věk vědy na Blízkém východě začal v 9. století n. l. a arabsky mluvící astronomové byli pokládáni za mistry ve svém oboru. Výsledky jejich zkoumání hrály klíčovou úlohu v dalším rozvoji tohoto fascinujícího odvětví vědy. Podívejme se, jak k tomu došlo.

Průkopníci v astronomii

V 7. a 8. století n. l. se islám rozšířil z Arábie na západ přes severní Afriku až do Španělska a na východ až do Afghánistánu. Učenci v této obrovské oblasti čerpali z vědeckých poznatků Peršanů a Řeků, kteří zase byli do značné míry ovlivněni Babylóňany a Egypťany.

Během 9. století pak byly do arabštiny přeloženy významné odborné texty včetně děl řeckého astronoma Ptolemaia. * Abbásovci, jejichž dynastie ovládala území od Afghánistánu až po břehy Atlantského oceánu, získali z Indie sanskrtské texty, které obsahovaly rozsáhlé poznatky týkající se matematiky, astronomie a dalších vědních oborů.

V islámské kultuře byla znalost astronomie vysoce ceněna. Proč? Jeden z důvodů souvisel s náboženstvím. Muslimové byli přesvědčeni, že při modlitbě by měl jejich obličej směřovat k Mekce a právě astronomové uměli tento směr určit z jakéhokoli místa. Ve 13. století si některé mešity dokonce najaly profesionálního hvězdáře neboli muwaqqita, který zajišťoval, aby se věřící modlili ve správnou denní dobu. Pomocí zjištěných údajů mohli astronomové určit také datum náboženských svátků, jako bylo období půstu během měsíce ramadánu. Poutníkům, kteří putovali do Mekky, navíc mohli zjistit délku trasy a naplánovat tu nejsnazší cestu.

Vládní podpora

Od počátku 9. století bylo v Bagdádu studium astronomie součástí vzdělání všech učenců. Chalífa al-Ma’mún tam založil hvězdárnu a potom ještě jednu blízko Damašku. Personál tvořili geografové a matematici, kteří analyzovali, porovnávali a vyhodnocovali údaje perských, indických a řeckých astronomů. Hvězdárny byly postaveny i v řadě dalších měst na Blízkém východě. *

Na tehdejší dobu dosáhli učenci v těchto hvězdárnách úžasných výsledků. Například Abú Rajhán al-Birúní už v roce 1031 vyjádřil domněnku, že se planety pohybují po elipsovitých, nikoli kruhových oběžných drahách.

Měření země

S šířením islámu šel ruku v ruce i zájem o navigaci a vytváření map. Kartografové při svých měřeních usilovali o velkou přesnost a obvykle dosáhli vynikajících výsledků. Chalífa al-Ma’mún chtěl vytvořit přesnou mapu světa a stanovit pro ni stupně zeměpisné šířky, a proto poslal dva týmy odborníků do syrské pouště. Tyto dvě skupinky vyzbrojené astroláby a měřicími tyčemi a šňůrami pracovaly nezávisle na sobě. Vydaly se opačným směrem a putovaly tak dlouho, dokud nezaznamenaly změnu postavení Severky o jeden stupeň. Předpokládaly, že vzdálenost, kterou urazily, odpovídá jednomu stupni zeměpisné šířky, tedy 1/360 obvodu zeměkoule. Na základě toho spočítaly, že obvod zeměkoule měřený přes póly je 37 369 kilometrů, což nebylo daleko od pravdy — skutečný obvod totiž je 40 008 kilometrů.

Hvězdáři na Blízkém východě měli k dispozici širokou škálu vynikajících přístrojů, jako byly astroláby, kvadranty, sextanty, sluneční hodiny a další zařízení, která se používala při sledování nebeských těles a jejich drah. Některé přístroje byly značně velké. Jejich výrobci totiž byli přesvědčeni, že čím je přístroj větší, tím je přesnější.

Odkaz středověkých astronomů

Výsledky, kterých astronomové ve středověku dosáhli, jsou mimořádné. Pojmenovali a zakreslili souhvězdí a hvězdy, zavedli přesnější kalendáře, studovali zatmění slunce i měsíce a průběžně zdokonalovali schémata drah vesmírných těles. Kdykoli během dne i noci dokázali stanovit polohu slunce, měsíce a pěti viditelných planet, což byla neocenitelná pomoc při navigaci. Na základě pozice nebeských těles také dokázali určit čas a datum.

Arabsky mluvící astronomové vytvořili teorie o pohybu planet, kterými do velké míry vysvětlili nesrovnalosti, jež obsahoval Ptolemaiův model vesmíru. Chybně však předpokládali, že planety obíhají kolem země, a ne kolem slunce. I přesto určili pohyb hvězd po obloze s neuvěřitelnou přesností a z jejich poznatků těžili následující generace astronomů na celém světě.

[Poznámky pod čarou]

^ Už Řekové došli k závěru, že země je kulatá. Nedokázali si totiž jinak vysvětlit fakt, že když člověk putuje na jih, Severka se posouvá níže k horizontu.

^ Za vznikem takových hvězdáren byl často zájem panovníka o astrologii.

[Praporek na straně 17]

O pohybu planet astronomové vedli záznamy v almanaších, jež ve stále větším počtu byly sestavovány v muslimských zemích.

[Rámeček a obrázky na straně 19]

STARODÁVNÝ „KAPESNÍ POČÍTAČ“

Astroláb, předchůdce sextantu, byl nazván „nejdůležitějším astronomickým přístrojem před nástupem teleskopu“. Středověcí vědci na Blízkém východě ho používali při určování času a postavení nebeských těles.

Součástí astrolábu byla hvězdná obloha promítnutá na vyleštěný kovový talíř. Ten byl připevněn k základní desce, na jejímž vnějším okraji byly vyznačeny stupně nebo někdy denní hodiny. Další částí byla otočná ručička zvaná alhidáda, která sloužila ke stanovení výšky určité hvězdy. Při takovém měření musel astroláb být volně zavěšen. Hodnoty se odečítaly ze stupnic podobně, jako se to dělá na logaritmickém pravítku.

Astroláb měl všestranné využití. Jeho pomocí bylo možné identifikovat hvězdy, předpovědět čas východu a západu slunce na jakýkoli den a určit, kterým směrem leží Mekka. Používal se také k zeměměřickým účelům, k vypočítání výšky těles a k navigaci. Byl to „kapesní počítač“ tehdejší doby.

[Obrázky]

Astroláb z 13. století

Část astrolábu ze 14. století

[Podpisky]

Astroláb: Erich Lessing/Art Resource, NY; část astrolábu: © New York Public Library/Photo Researchers, Inc.

[Obrázek na straně 16]

Ilustrace ze 16. století vyobrazující osmanské astronomy, kteří používali metody arabských učenců

[Obrázek na straně 18]

Hvězdný globus, 1285 n. l.

[Obrázek na straně 18]

Nákres souhvězdí v arabském rukopisu přibližně z roku 965 n. l., autorem je astronom ‘Abd al-Rahmán al-Súfí

[Podpisek obrázku na straně 17]

Strany 16 a 17: Art Resource, NY

[Podpisky obrázku na straně 18]

Rukopis: Se svolením British Library; zeměkoule: © The Bridgeman Art Library