Přejít k článku

Přejít na obsah

Našel jsem naději, když jsem ji nejvíc potřeboval

Našel jsem naději, když jsem ji nejvíc potřeboval

Najednou jsem ležel na hladině s obličejem pod vodou. Snažil jsem se zvednout hlavu a nadechnout, ale krční svaly vůbec nereagovaly. To mě vyděsilo. Chtěl jsem se otočit na záda, ale ruce a nohy se nechtěly pohnout. Do plic se mi začala dostávat voda. Toho horkého letního dne v roce 1991 se můj život převrátil naruby.

NARODIL jsem se ve městě Szerencs a vyrostl ve vesnici Tiszaladány na severovýchodě Maďarska. V červnu 1991 jsme s několika kamarády vyrazili na jedno místo na řece Tise. Neznali jsme to tam. Myslel jsem, že je tam hloubka, a tak jsem skočil do vody. To byla ale velká chyba! Jeden kamarád viděl, že se nehýbu, a opatrně mě vytáhl z vody dřív, než jsem se utopil.

Zůstal jsem při vědomí, ale bylo mi jasné, že je něco špatně. Někdo zavolal záchrannou službu, přiletěla helikoptéra a dopravila mě do nemocnice. Měl jsem zlomené tři krční obratle a poraněnou míchu. Lékaři mi operovali páteř, aby se ještě víc nepoškodila. Později mě převezli do Budapešti na rehabilitaci. Tři měsíce jsem musel ležet na zádech. Mohl jsem sice hýbat hlavou, ale od ramen dolů jsem byl ochrnutý. Ve dvaceti letech jsem se stal plně závislým na pomoci druhých. Byl jsem zoufalý a chtěl jsem umřít.

Když mě konečně pustili domů, rodiče prošli kurzem, aby se o mě dokázali starat. Ale bylo to pro ně fyzicky a citově hodně těžké. Asi po roce jsem upadl do deprese. Tehdy jsem dostal odbornou pomoc, díky které jsem se na svůj handicap začal dívat jinak.

Taky jsem začal víc přemýšlet o životě. Má nějaký smysl? Proč se mi stalo něco tak hrozného? Odpovědi jsem hledal v různých časopisech a knížkách. Zkoušel jsem číst i Bibli, ale moc jsem jí nerozuměl, takže putovala zpátky na poličku. Dokonce jsem si popovídal s jedním knězem, ale to, co mi řekl, mě nijak neuspokojilo.

Na jaře roku 1994 mluvili s mým tátou dva svědkové Jehovovi a on je poprosil, aby si popovídali se mnou. Popisovali mi, že Bůh chce na zemi udělat ráj a odstranit nemoci a utrpení. Znělo to krásně, ale nevěřil jsem tomu. I tak jsem si od nich vzal dvě knížky, které rozebíraly Bibli. Když jsem je přečetl, svědkové mi nabídli, abych s nimi Bibli studoval, a já jsem souhlasil. Taky mi poradili, abych se modlil.

Přesvědčil jsem se, že Bohu na mně opravdu záleží.

 Během našich rozhovorů jsem dostal odpověď na svoje otázky přímo z Bible. Přesvědčil jsem se, že Bohu na mně opravdu záleží. Bibli jsem studoval dva roky a potom jsem se 13. září 1997 dal pokřtít doma ve vaně. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě.

V roce 2007 jsem se natrvalo přestěhoval do Budapešti, do jednoho domova pro zdravotně postižené. Tady mám hodně příležitostí říkat druhým o nádherných věcech, které jsem se dozvěděl z Bible. Když je hezky, můžu dokonce mluvit s lidmi venku. Mám totiž speciálně upravený elektrický vozík, který řídím bradou.

Jedna štědrá rodina ze sboru mi dala peníze na notebook a zařízení, které snímá pohyby mé hlavy. Pomocí něj se notebook ovládá. Můžu tak telefonovat lidem přes internet a psát dopisy těm, kdo nebyli doma, když na ně zvonili jiní svědkové ze sboru. Díky tomu, že pomáhám druhým, jsem se naučil líp komunikovat a nezaměřovat se tolik na sebe a svoje problémy.

Díky zařízení, které snímá pohyby mé hlavy, můžu přes internet mluvit s lidmi o Bibli

Můžu se dokonce účastnit křesťanských shromáždění. Když dorazím do sálu Království, přátelé ze sboru mě i s vozíkem vynesou do patra. Při částech shromáždění, kdy můžou všichni podávat komentáře, se za mě hlásí bratr, který sedí vedle mě. Když potom mluvím, drží mi Bibli nebo publikaci, která se studuje.

Mám neustále bolesti a druzí lidé za mě musí dělat v podstatě všechno. Občas jsem kvůli tomu na dně. Povzbuzuje mě ale, že mám za přítele Boha Jehovu, který mě slyší, když se mu svěřuju se všemi svými starostmi. Sílu mi dodává i každodenní čtení Bible a moji spoluvěřící. Jejich modlitby, přátelství a citová podpora mi pomáhají zůstat v duševním a citovém ohledu vyrovnaný.

Jehova mi pomohl ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval. Taky mi dal naději, že v novém světě budu úplně zdravý. Neskutečně se těším na dobu, kdy budu chodit a skákat a chválit Boha za jeho ohromnou lásku a laskavost. (Skutky 3:6–9)