1. Proč bychom měli přijímat ukázňování od Boha?

ŠALOMOUN, král starověkého Izraele, každému z nás ukazuje, že máme pádný důvod přijímat ukázňování od Boha. Napsal totiž: „Nezavrhuj ukázňování od Jehovy, můj synu; a neoškliv si jeho kárání, protože koho Jehova miluje, toho kárá, dokonce jako otec syna, v němž nalézá zalíbení.“ (Přísloví 3:11, 12) Ano, náš nebeský Otec nás ukázňuje, protože nás miluje.

2. Jaký je význam slova „ukázňování“ a jakými prostředky může být člověk ukázňován?

² Slovem „ukázňování“ je míněno trestání, napravování, poučování a vzdělávání. Apoštol Pavel napsal: „Žádné ukázňování se . . . v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kdo jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Hebrejcům 12:11) Když přijímáme ukázňování od Boha a řídíme se jím, pomáhá nám to jít po cestě spravedlnosti. Díky tomu se přibližujeme ke svatému Bohu Jehovovi. (Žalm 99:5) Ukázňování může přijít prostřednictvím spoluvěřících, prostřednictvím toho, co slyšíme na křesťanských shromážděních, a můžeme je získat také z osobního studia Božího slova a publikací ‚věrného správce‘. (Lukáš 12:42–44) Jistě si vážíme toho, když jsme takovými prostředky upozorněni na něco, co vyžaduje nápravu. Jaké ukázňování je však zapotřebí tehdy, když se někdo dopustí vážného hříchu?

3. Za jakých okolností dojde k odnětí pospolitosti?

³ Boží služebníci studují Bibli a křesťanské  publikace. Na shromážděních a sjezdech jsou rozebírána Jehovova měřítka. Díky tomu všemu jsou křesťané dobře informováni o tom, co od nich Jehova vyžaduje. K odnětí pospolitosti dojde pouze tehdy, když se nějaký člen sboru dopustil vážného hříchu a nečiní pokání.

4, 5. Jaký případ odnětí pospolitosti je popsán v Bibli a proč byl sbor později naléhavě vybídnut, aby vyloučeného přijal zpět?

⁴ Zamysleme nad případem odnětí pospolitosti, o kterém se mluví v Bibli. Sbor v Korintu toleroval ‚takové smilstvo, jaké nebylo ani mezi národy, že nějaký muž měl manželku svého otce‘. Pavel proto naléhavě vybízel korintské křesťany, aby „předali takového muže Satanovi ke zničení těla, aby duch byl zachráněn“. (1. Korinťanům 5:1–5) Když byl hříšník vyloučen ze sboru a tím předán Satanovi, znovu se stal součástí jeho světa. (1. Jana 5:19) Díky odnětí pospolitosti byl ze sboru odstraněn zhoubný tělesný prvek, čímž byl zachován zbožný „duch“ sboru neboli jeho převládající postoj. (2. Timoteovi 4:22; 1. Korinťanům 5:11–13)

⁵ Po nepříliš dlouhé době však Pavel naléhavě vybídl křesťany v Korintu, aby hříšníka přijali do sboru zpět. Proč? Podle apoštola bylo důvodem to, aby je „Satan nepřelstil“. Je zřejmé, že hříšník činil pokání a opět začal vést mravně čistý život. (2. Korinťanům 2:8–11) Pokud by Korinťané odmítli přijmout kajícného muže zpět, Satan by je přelstil v tom smyslu, že by byli právě tak tvrdí a nemilosrdní, jak si to Satan přál. Je tedy velmi pravděpodobné, že kajícníkovi brzy ‚odpustili a utěšili ho‘. (2. Korinťanům 2:5–7)

6. Čeho je odnětím pospolitosti dosaženo?

⁶ Čeho je odnětím pospolitosti dosaženo? Na Jehovovo svaté jméno díky tomu není uvedena pohana a je tím také ochráněna dobrá pověst Božího lidu. (1. Petra 1:14–16) Vyloučením nekajícného hříšníka jsou podporována Boží měřítka a je zachována duchovní čistota sboru. Nekajícného hříšníka může odnětí pospolitosti navíc přivést k tomu, že si uvědomí závažnost svého hříchu.

7. Jaký dopad mělo na Davida to, že tajil svá provinění?

⁷ Mnozí z těch, kdo se dopustí vážného hříchu, však činí pokání a nejsou ze sboru vyloučeni. Je ale pochopitelné, že projevit skutečné pokání nemusí být snadné. To je patrné z příkladu izraelského krále Davida. Z 32. žalmu, který složil, je vidět, že nějakou dobu tajil vážný hřích, který se pravděpodobně týkal jeho vztahu s Bat-šebou. Důsledkem Davidových hříchů byla mučivá úzkost, která jej připravovala o sílu, podobně jako když letní žár odebírá vláhu stromu. David strádal tělesně i duševně, ale když se ‚vyznal ze svých přestupků, Jehova mu prominul‘. (Žalm 32:3–5) Potom David zpíval: „Šťastný je člověk, jemuž Jehova nepřičítá provinění.“ (Žalm 32:1, 2) Když zakusil Boží milosrdenství, byl to pro něj úžasný pocit.

8, 9. Jak se pokání projevuje a proč je pokání důležité, když vyloučený žádá o znovupřijetí?

⁸ Je tedy jasné, že má-li být hříšníkovi projeveno milosrdenství, musí činit pokání. Pocit hanby ani strach z odhalení však pokáním nejsou. „Činit pokání“ znamená „změnit své smýšlení“, tedy změnit na základě lítosti svůj názor na nesprávné jednání. Kajícný člověk má ‚zlomené a zdrcené srdce‘, a pokud je to možné, chce ‚napravit křivdu‘, kterou spáchal. (Žalm 51:17; 2. Korinťanům 7:11)

⁹ Pokání je velmi důležitým prvkem, chce-li být vyloučený provinilec přijat zpět do křesťanského sboru. Nikdo nemůže být znovu přijat automaticky na základě toho, že od vyloučení už uplynula určitá doba. Nejprve se totiž musí zásadním způsobem změnit jeho srdce. Hříšník si musí uvědomit závažnost svého hříchu a také pohanu, kterou uvedl na Jehovu a jeho organizaci. Musí činit pokání,  úpěnlivě se modlit o odpuštění a přizpůsobit se Božím spravedlivým požadavkům. Když žádá o znovupřijetí, měl by být schopen prokázat, že činil pokání a že koná „skutky, které přísluší pokání“. (Skutky 26:20)

10, 11. Proč by nemělo význam svůj hřích skrývat?

¹⁰ Člověk, který zhřešil, by si však mohl říkat: ‚Když se k hříchu přiznám, budu muset odpovídat na zahanbující otázky a možná budu i vyloučen. Když ale nikomu nic neřeknu, nikdo ve sboru se to nedoví a tomu všemu se vyhnu.‘ Takové uvažování však svědčí o tom, že provinilec zapomněl na několik podstatných věcí. Které to jsou?

¹¹ Jehova je „Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích“. Přesto však svůj lid ve „vhodné míře“ napravuje. (2. Mojžíšova 34:6, 7; Jeremjáš 30:11) Pokud bychom vážně zhřešili a snažili se svůj hřích skrýt, cožpak by bylo možné, aby nám Bůh projevil milosrdenství? Jehova by o našem hříchu stejně věděl a nemohl by jej jen tak přehlédnout. (Přísloví 15:3; Habakuk 1:13)

12, 13. Co by se mohlo stát, kdyby se křesťan snažil své provinění skrývat?

¹² Jestliže ses dopustil vážného hříchu, přiznání ti může pomoci, abys znovu získal čisté svědomí. (1. Timoteovi 1:18–20) Pokud bys to neudělal, výsledkem by mohlo být poskvrněné svědomí, které by tě mohlo vést k dalším hříchům. Pamatuj na to, že jsi zhřešil nejen proti jinému člověku nebo sboru, ale také proti samotnému Bohu. Žalmista zpíval: „Jehova — v nebesích je jeho trůn. Jeho vlastní oči hledí, jeho vlastní zářící oči zkoumají lidské syny. Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného.“ (Žalm 11:4, 5)

¹³ Jehova nebude žehnat nikomu, kdo skrývá vážný hřích a snaží se zůstat v čistém křesťanském sboru. (Jakub 4:6) Pokud jsi tedy upadl do hříchu, ale chceš dělat to, co je správné, neváhej a upřímně se přiznej. Jinak budeš mít nečisté svědomí, a to zvláště tehdy, když uslyšíš rady týkající se takového hříchu nebo když o nich budeš číst. Jehova by ti mohl odejmout svého ducha, jako to udělal v případě krále Saula. (1. Samuelova 16:14) Kdybys Božího ducha neměl, mohl by ses dopustit ještě vážnějšího hříchu.

14. Proč by měl provinilec postupovat podle slov v Jakubovi 5:14, 15?

¹⁴ Co by tedy měl kajícný provinilec dělat? „Ať k sobě zavolá starší muže sboru a ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v Jehovově jménu. A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne.“ (Jakub 5:14, 15) Jít za staršími je jedním ze způsobů, jak člověk může ‚nést ovoce, které přísluší pokání‘. (Matouš 3:8) Tito věrní a vřelí muži ‚se nad ním budou modlit a potírat ho olejem v Jehovově jménu‘. Na každého, kdo projevuje pokání, budou jejich rady založené na Bibli působit jako uklidňující olej. (Jeremjáš 8:22)

15, 16. Jakými způsoby starší napodobují příklad, který dává Bůh, jak se o tom píše v Ezekielovi 34:15, 16?

¹⁵ Jehova, náš Pastýř, nám poskytuje příklad v lásce. Roku 537 př. n. l. osvobodil Židy ze zajetí v Babylóně a roku 1919 n. l. osvobodil duchovní Izrael ze zajetí ‚Velkého Babylóna‘. (Zjevení 17:3–5; Galaťanům 6:16) Tím splnil tento svůj slib: „Sám budu pást své ovce a sám je přiměji ulehnout . . . Po ztracené budu pátrat a rozehnanou přivedu zpět a polámanou ovážu a churavou posílím.“ (Ezekiel 34:15, 16)

¹⁶ Jehova své obrazné ovce sytil, nechal je uléhat v bezpečí a pátral po těch, které se ztratily. Podobně i dnes křesťanští pastýři dbají  na to, aby Boží stádo bylo dobře syceno a přebývalo v bezpečí. Starší také pátrají po ovcích, které od sboru zbloudily. Ovce, které jsou zraněné něčími slovy nebo svými vlastními činy, starší ‚ovazují‘, právě tak, jako Bůh ‚ovazoval polámanou‘ ovci. A stejně jako Bůh ‚posiloval churavou‘, i starší pomáhají těm, kdo duchovně onemocněli, možná kvůli tomu, že se dopustili něčeho nesprávného.

17. Proč bychom bez váhání měli požádat starší o pomoc?

¹⁷ Starší se s radostí řídí touto radou: „Projevujte . . . nadále milosrdenství . . ., a čiňte to s bázní.“ (Juda 23) Někteří křesťané se dopustili sexuální nemravnosti a tím vážně zhřešili. Pokud však činí opravdové pokání, mohou očekávat, že s nimi starší budou jednat milosrdně a láskyplně a že jim budou skutečně chtít duchovně pomoci. Pavel o takových mužích, mezi které zařadil i sebe, napsal: „Ne že jsme pány nad vaší vírou, ale jsme spolupracovníky k vaší radosti.“ (2. Korinťanům 1:24) Nikdy tedy neváhejme vyhledat jejich duchovní pomoc.

18. Jak starší jednají se spoluvěřícími, kteří zhřešili?

¹⁸ Proč můžeš starším důvěřovat, když ses dopustil vážného hříchu? Protože jejich prvořadým úkolem je, aby byli pastýři Božího stáda. (1. Petra 5:1–4) A žádný láskyplný pastýř nebude tlouct krotkou bečící ovci za to, že se zranila. Když starší jednají se spoluvěřícím, který se nějak provinil, není to otázka zločinu a trestu, ale hříchu a duchovní obnovy, pokud je možná. (Jakub 5:13–20) Starší musí soudit se spravedlností a musí „něžně zacházet se stádem“. (Skutky 20:29, 30; Izajáš 32:1, 2) Stejně jako všichni ostatní křesťané, i starší mají ‚uplatňovat právo a milovat laskavost a být skromní, když chodí se svým Bohem‘. (Micheáš 6:8) Takové vlastnosti jsou nezbytné, když starší rozhodují v záležitostech, které se týkají života a svaté služby ‚ovcí Jehovovy pastvy‘. (Žalm 100:3)

19. S jakým postojem se starší snaží usměrnit člověka, který se dopustil chyby?

¹⁹ Křesťanští pastýři jsou jmenováni svatým duchem a usilují o to, aby jím byli i vedeni. „Když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí“, tedy když nepočítal s tím, že by mohl zhřešit, duchovně způsobilí muži se snaží „usměrnit takového člověka v duchu mírnosti“. (Galaťanům 6:1; Skutky 20:28) Jednají s mírností, ale současně se  pevně drží Božích měřítek a pokoušejí se napravit jeho smýšlení. Podobá se to péči starostlivého lékaře, který opatrně narovnává zlomenou končetinu — snaží se nezpůsobit zbytečnou bolest, ale současně mu jde o nápravu problému. (Kolosanům 3:12) Když starší projeví milosrdenství, bude to založeno na modlitbách a na Písmu, takže jejich rozhodnutí bude vyjádřením toho, jak se na danou záležitost dívá Bůh. (Matouš 18:18)

20. Za jakých okolností může být nezbytné, aby sbor byl informován, že někdo byl pokárán právním výborem?

²⁰ Pokud se o hříchu všeobecně ví nebo pokud se bezpochyby stane známým, pravděpodobně bude vhodné, aby ve sboru zaznělo oznámení, jehož cílem bude chránit pověst sboru. Takové oznámení zazní i proto, aby byl sbor informován. V době, kdy se člověk pokáraný právním výborem duchovně zotavuje, podobá se někomu, kdo se zotavuje ze zranění, které dočasně omezuje jeho činnost. Velmi pravděpodobně bude pro kajícného člověka prospěšné, aby na shromážděních po nějakou dobu raději poslouchal, než podával komentáře. Starší mohou také zařídit, aby se s ním vedlo biblické studium a mohl tak být posílen v oblastech, v nichž zeslábl. Díky tomu se bude moci opět stát ‚zdravým ve víře‘. (Titovi 2:2) To vše se dělá s láskou. Cílem takových kroků není trestat provinilce.

21. Jak je možné řešit některá provinění?

²¹ Starší mohou poskytovat duchovní pomoc různými způsoby. Představme si například, že nějaký bratr, který měl v minulosti problémy s alkoholem, se jednou nebo dvakrát příliš napije, když je sám doma. Nebo bratr, který už dávno přestal s kouřením, si jednou nebo dvakrát ve chvíli slabosti zapálí, aniž by to někdo věděl. I když se modlil a věří, že mu Bůh odpustil, měl by vyhledat pomoc sborového staršího, aby se takový hřích nestal zvykem. Takovou záležitost s ním může probrat jeden nebo dva starší. Budou však o tom informovat předsedajícího dozorce, protože mohou existovat ještě další faktory, které bude potřeba vzít v úvahu.

22, 23. Proč bychom měli neustále přijímat ukázňování od Boha?

²² Každý křesťan musí věnovat pozornost ukázňování od Jehovy, protože jedině tak si může zachovat jeho přízeň. (1. Timoteovi 5:20) Berme si proto k srdci všechny připomínky, které dostáváme při studiu Písma a křesťanských publikací nebo které slyšíme na shromážděních a sjezdech Jehovova lidu. Pohotově dělejme to, co je Jehovova vůle. Ukázňování od Boha nám pak pomůže, abychom kolem sebe měli duchovní ochrannou zeď, která bude obranou před hříchem.

²³ Když budeme přijímat ukázňování od Boha, budeme moci zůstat v jeho lásce. Je pravda, že někteří byli z křesťanského sboru vyloučeni, ale nám osobně se to stát nemusí, jestliže ‚střežíme své srdce‘ a ‚chodíme jako moudří‘. (Přísloví 4:23; Efezanům 5:15) Pokud jde o vás, kdo jste momentálně vyloučení, určitě podnikněte kroky k tomu, abyste mohli být do sboru znovu přijati. Bůh si přeje, aby všichni, kdo se mu zasvětili, jej uctívali věrně a s „radostí srdce“. (5. Mojžíšova 28:47) Když budeme vždy přijímat ukázňování od Jehovy, budeme jej moci uctívat věčně. (Žalm 100:2)