MŮJ otec se narodil v roce 1899 ve Štýrském Hradci v Rakousku. Během první světové války byl ještě mladý, ale krátce po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 musel narukovat do německé armády. V roce 1943 padl při bojích v Rusku. To mi byly teprve dva roky. Nikdy jsem neměl příležitost ho poznat a moc mi chyběl. Nejvíc jsem si to uvědomoval ve škole, protože skoro všichni spolužáci tátu měli. Během dospívání jsem ale poznal našeho nebeského Otce a to mi hodně pomáhalo. Je to ten nejlepší otec, jakého můžeme mít, a navíc nemůže zemřít. (Hab. 1:12)

V sedmi letech jsem vstoupil do skauta. Skaut je celosvětová organizace, kterou založil v roce 1908 britský generál Robert Stephenson Smyth Baden-Powell. Roku 1916 vytvořil oddíl Vlčata pro mladší kluky v mém věku.

O víkendech jsme tábořili na venkově. Rád jsem spal ve stanu, nosil skautský kroj a pochodoval do rytmu bubnů. Nejvíc mě bavilo dělat něco s ostatními skauty, například zpívat u táboráku a hrát různé hry v lese. Také jsme hodně poznávali přírodu a to mě naučilo vážit si Božích výtvorů.

Skauti mají každý den udělat nějaký dobrý skutek. Je to jejich základní pravidlo. Navzájem jsme se zdravili slovy „Vždy připraven“. To se mi líbilo. V našem oddíle bylo přes sto kluků. Polovina z nich byli katolíci, polovina protestanti a jeden byl buddhista.

Od roku 1920 se každých několik let pořádá mezinárodní skautské setkání neboli jamboree. Já jsem se v srpnu 1951 zúčastnil sedmého Světového skautského jamboree v Bad Ischlu v Rakousku a v srpnu 1957 devátého Světového skautského jamboree v Sutton Parku poblíž Birminghamu v Anglii. Na jamboree v Sutton Parku se sešlo asi 33 000 skautů z 85 zemí. Přijelo se na nás podívat zhruba 750 000 lidí včetně anglické královny Alžběty. Připadalo mi, že patřím k velké rodině bratrů a sester z celého světa. Tehdy jsem ale netušil, že brzy poznám mnohem úžasnější, duchovní společenství bratrů a sester.

V Grand Hotelu Wiesler ve Štýrském Hradci jsem se učil na číšníka a na jaře roku 1958 jsem učební obor dokončoval. Tehdy mi vydal  svědectví Rudolf Tschiggerl, kolega, který v hotelu pracoval jako vrchní pekař. Nikdy předtím jsem o pravdě neslyšel. Začal tím, že nauka o Trojici není založená na Bibli. Já jsem se Trojice zastával a chtěl jsem mu dokázat, že nemá pravdu. Měl jsem ho rád a hodlal jsem ho přesvědčit, aby se znovu stal katolíkem.

Rudolf, kterému jsme říkali Rudi, mi sehnal Bibli. Trval jsem na tom, že to musí být katolický překlad. Začal jsem ji číst a po chvíli jsem zjistil, že Rudi do ní vložil traktát od Watchtower Society. Řekl jsem mu, že ho nechci. Myslel jsem si totiž, že podobné publikace mohou být napsané tak, aby zněly pravdivě, ale ve skutečnosti pravdivé nejsou. Rudi to respektoval a žádné další publikace mi nenabízel. Byl jsem ale ochotný povídat si s ním o Bibli, a tak jsme po tři měsíce vedli příležitostné biblické rozhovory, které často trvaly dlouho do noci.

Po vyučení mi maminka zaplatila další vzdělání na škole hotelového managementu v Bad Hofgasteinu. Proto jsem se do tohoto městečka v alpském údolí přestěhoval. Ve městě byl Grand Hotel, kam škola posílala své studenty na praxi, takže jsem tam občas pracoval, abych nabral zkušenosti.

Rudi poslal moji novou adresu do odbočky ve Vídni a odbočka ji přeposlala dvěma misionářkám, Ilse Unterdörferové a Elfriede Löhrové. * Jednoho dne mi volala hotelová recepční a oznámila mi, že venku v autě sedí dvě dámy a chtějí se mnou mluvit. Byl jsem zmatený, protože jsem nikoho nečekal. Šel jsem se podívat, kdo to je. Později jsem se dozvěděl, že tyto sestry sloužily jako kurýrky v nacistickém Německu, kde byla činnost svědků Jehovových už před druhou světovou válkou zakázaná. Ještě před vypuknutím války je zatkli příslušníci gestapa a poslali je do koncentračního tábora v Lichtenburgu. Během války byly převezeny do tábora v Ravensbrücku blízko Berlína.

Jelikož sestry byly zhruba ve věku mé maminky, měl jsem k nim úctu, a proto jsem nechtěl plýtvat jejich časem. Mohlo to totiž dopadnout tak, že si s nimi jenom párkrát popovídám a po několika týdnech nebo měsících jim řeknu, že v tom nechci pokračovat. A tak jsem je požádal, aby mi jen přinesly seznam veršů, které se týkají katolické nauky o apoštolské posloupnosti. Řekl jsem jim, že seznam vezmu k místnímu knězi a proberu to s ním. Myslel jsem si, že tak zjistím, co je pravda.

Římskokatolická nauka o apoštolské posloupnosti tvrdí, že jednotliví papežové tvoří nepřerušenou linii, která sahá až k apoštolu Petrovi. Církev totiž špatně vysvětluje Ježíšova  slova u Matouše 16:18 a 19. Také říká, že když papež mluví ex cathedra neboli z nejvyšší autority, je v naukových otázkách neomylný. Věřil jsem tomu a myslel jsem si, že když papež, kterému katolíci říkají Svatý Otec, je neomylný a tvrdí, že nauka o Trojici je pravdivá, musí to tak být. Kdyby ale papež neomylný nebyl, i tato nauka by mohla být falešná. Není divu, že pro mnoho katolíků je apoštolská posloupnost nejdůležitější naukou, protože na ní závisí pravdivost veškerého katolického učení.

Když jsem mluvil s knězem, nedokázal sice odpovědět na mé otázky, ale vzal z poličky knihu o apoštolské posloupnosti a půjčil mi ji. Doma jsem si ji přečetl, a když jsem mu ji pak vracel, měl jsem ještě víc otázek. Kněz nevěděl, jak mi má odpovědět, a tak nakonec řekl: „Já nepřesvědčím vás a vy nepřesvědčíte mě. . . . Myslím, že se můžeme rozloučit.“ Už se se mnou nechtěl bavit.

Tehdy jsem se rozhodl, že budu s Ilse a Elfriede studovat. O Jehovovi, našem pravém Svatém Otci, mě toho hodně naučily. (Jan 17:11) V místě, kde jsem bydlel, zatím nebyl žádný sbor, a tak Ilse a Elfriede pořádaly shromáždění u jedné rodiny, která také studovala. Účastnilo se ho jen několik lidí. Nebyl tam žádný pokřtěný bratr, který by ho mohl vést, a tak sestry probíraly většinu studijního materiálu mezi sebou. Občas přijel bratr z jiného města a v pronajatém sále měl přednášku pro veřejnost.

S Ilse a Elfriede jsem začal studovat v říjnu 1958 a o tři měsíce později, v lednu 1959, jsem se dal pokřtít. Před křtem jsem se jich zeptal, jestli bych s nimi mohl jít do služby dům od domu, abych viděl, jak probíhá kazatelská činnost. (Sk. 20:20) Šel jsem s nimi a hned potom jsem požádal o vlastní obvod. Daly mi jednu vesnici a já jsem tam sám vydával svědectví dům od domu a vykonával opětovné návštěvy. Když k nám o něco později přijel krajský dozorce, poprvé jsem šel do služby s bratrem.

V roce 1960 jsem dokončil hotelovou školu a vrátil se domů, abych o tom, co jsem se dozvěděl z Bible, řekl svým příbuzným. Až dodnes nikdo z nich pravdu nepřijal, ale někteří se o ni trochu zajímají.

V roce 1961 se ve sborech četly dopisy z odbočky, které povzbuzovaly zvěstovatele, aby vstoupili do průkopnické služby. Byl jsem zdravý a svobodný, takže jsem se neměl na co vymluvit. Myslel jsem si ale, že by se mi pro službu hodilo auto. Zeptal jsem se krajského dozorce Kurta Kuhna, co si myslí o mém plánu ještě několik měsíců naplno pracovat, abych si ho mohl koupit. Odpověděl mi: „Potřebovali snad Ježíš a apoštolové auto, aby se mohli celým časem věnovat službě?“ To, co mi řekl, rozhodlo. S průkopnickou službou jsem chtěl začít co nejdřív. Musel jsem ale udělat nějaké změny, protože jsem pracoval v hotelové restauraci 72 hodin týdně.

Zeptal jsem se šéfa, zda by byl ochotný upravit mi pracovní dobu jen na 60 hodin. Dovolil  mi to a nechal mi stejný plat. Zanedlouho jsem za ním přišel znovu a požádal ho, abych mohl pracovat 48 hodin týdně. Opět mi vyhověl a dál mi platil stejnou částku. Potom jsem se zeptal, zda bych mohl pracovat šest hodin šest dní v týdnu, celkem 36 hodin, a on souhlasil. Nemohl jsem uvěřit, že ani teď se můj plat nezměnil! Vypadalo to, že šéf nechce, abych odešel. S tímto časovým rozvrhem jsem se pustil do průkopnické služby. Tehdy to znamenalo strávit ve službě 100 hodin měsíčně.

O čtyři měsíce později jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem a služebníkem sboru v Korutanech ve městě Spittal an der Drau. Hodinová kvóta zvláštního průkopníka byla tehdy 150 hodin měsíčně. Nesloužil se mnou žádný další průkopník, ale moc jsem si vážil toho, jak mě ve službě podporovala sestra Gertrude Lobnerová, která byla pomocným služebníkem sboru. *

V roce 1963 jsem dostal pozvání do krajské služby. Někdy jsem do sborů cestoval vlakem a táhl s sebou těžké kufry. Většina bratrů neměla auto, takže mě nikdo nemohl vyzvednout na nádraží. Nechtěl jsem se nějak předvádět, a tak jsem nejezdil taxíkem. Ke křesťanům, u kterých jsem byl ubytovaný, jsem chodíval pěšky.

V roce 1965 mě bratři pozvali do 41. třídy školy Gilead. Většina mých spolužáků byla svobodná stejně jako já. Po graduaci jsem se měl ke svému velkému překvapení vrátit zpátky do Rakouska a dál sloužit jako krajský dozorce. Ale než jsem odjel ze Spojených států, bratři mi řekli, abych se na čtyři týdny přidal k jinému krajskému dozorci. Jmenoval se Anthony Conte. Miloval své spoluvěřící i kazatelskou službu a dokázal úžasně mluvit s lidmi. Spolupráce s ním jsem si moc vážil. Sloužili jsme ve státě New York v okolí Cornwallu.

V kraji, který jsem po návratu do Rakouska dostal na starost, jsem potkal atraktivní svobodnou sestru Tove Merete. V pravdě byla vychovávaná od svých pěti let. Když se nás dnes lidé ptají, jak jsme se poznali, z legrace jim odpovídáme: „Zařídila to odbočka.“ Vzali jsme se o rok později, v dubnu 1967, a bratři nám dovolili společně pokračovat v krajské službě.

Další rok jsem si uvědomil, že Jehova mě díky nezasloužené laskavosti přijal za svého duchovního syna. Od té doby mám výjimečný vztah jak k Jehovovi, tak k ostatním pomazaným, kteří ho podle Římanům 8:15 oslovují „Abba, Otče“.

S Merete jsme sloužili v krajské a oblastní službě do roku 1976. V zimě jsme někdy museli spát v místnostech bez topení, kde byla teplota pod bodem mrazu. Jednou jsme se vzbudili a zjistili jsme, že peřinu máme úplně ztuhlou  a namrzlou tam, kde jsme na ni dýchali. Nakonec jsme s sebou začali vozit malý elektrický přímotop. Někdy jsme se v noci museli brodit sněhem, abychom se dostali na venkovní záchod, kde to navíc dost profukovalo. Neměli jsme svůj vlastní byt, takže v pondělí jsme většinou zůstali tam, kde jsme přes týden sloužili, a v úterý ráno jsme se vydali do dalšího sboru.

Během těch let mě moje milovaná manželka vždy podporovala. Nikdy jsem ji nemusel povzbuzovat do služby, protože ji má moc ráda. Má také ráda bratry a sestry a zajímá se o ně. Je pro mě velkou oporou.

Roku 1976 jsme byli pozváni do rakouského betelu ve Vídni a já jsem byl jmenován členem výboru odbočky. Odbočka tehdy dohlížela na dílo v několika východoevropských zemích a zařizovala, aby se tam tajně dostávaly publikace. Zejména se tomu věnoval vynalézavý bratr Jürgen Rundel. Nějakou dobu jsem s ním spolupracoval a později jsem začal dohlížet na překládání publikací do deseti východoevropských jazyků. Jürgen se ženou Gertrude dodnes věrně slouží jako zvláštní průkopníci v Německu. Od roku 1978 rakouská odbočka tiskla metodou fotosazby na malé ofsetové tiskárně časopisy v šesti jazycích. Také jsme posílali časopisy lidem z jiných zemí, kteří měli předplatné. Důležitou úlohu v tom všem hrál Otto Kuglitsch, který teď s manželkou Ingrid slouží v odbočce v Německu.

Bratři ve východní Evropě také vyráběli publikace přímo ve svých zemích. Používali k tomu kinofilm nebo je tiskli na cyklostylu. Pořád ale potřebovali pomoc zvenku. Jehova nedovolil, aby byla tato činnost odhalena, a my, kteří jsme sloužili v odbočce, jsme si hodně vážili bratrů, kteří celé roky vytrvávali navzdory těžkým podmínkám a zákazu.

V roce 1989 jsem dostal výsadu doprovázet do Rumunska bratra Theodora Jaracze, který sloužil ve vedoucím sboru. Cílem naší návštěvy bylo pomoct velké skupině bratrů, aby se znovu  připojili k organizaci. Začátkem roku 1949 s ní totiž z různých důvodů zpřetrhali všechna pouta a vytvořili své vlastní sbory. Dál ale kázali a křtili nové členy. Dokonce byli zavíráni do vězení kvůli křesťanské neutralitě stejně jako bratři, kteří patřili k organizaci schválené světovým ústředím. V Rumunsku stále platil zákaz naší činnosti, takže jsme se tajně sešli v domě jednoho staršího z oddělené skupiny. Jmenoval se Pamfil Albu. Byli tam ještě další čtyři významní starší a také zástupci oficiálního rumunského zemského výboru. Z Rakouska s námi přijel tlumočník Rolf Kellner.

Když jsme diskutovali už druhou noc, bratr Albu dokázal přesvědčit ostatní starší, aby se vrátili k organizaci. Řekl: „Jestli to neuděláme teď, druhou šanci možná nedostaneme.“ K organizaci se tedy připojilo asi 5 000 bratrů. Bylo to velké vítězství pro Jehovu a prohra pro Satana.

Koncem roku 1989, předtím než ve východní Evropě padl komunismus, pozval vedoucí sbor mě a mou manželku, abychom sloužili ve světovém ústředí v New Yorku. To jsme vůbec nečekali. V Brooklynu jsme začali sloužit v červenci 1990. V roce 1992 jsem byl jmenován pomocníkem služebního výboru vedoucího sboru a od července 1994 mám výsadu být členem vedoucího sboru.

Časy, kdy jsem pracoval jako číšník v hotelu, už jsou dávno pryč. Teď mám radost, že se mohu podílet na přípravě a rozdělování duchovního pokrmu bratrům a sestrám po celém světě. (Mat. 24:45–47) Když se ohlédnu zpátky na těch víc než 50 let celodobé služby, mohu říct, že si ohromně vážím toho, jak Jehova žehná našemu celosvětovému společenství. Moc rád jezdím na naše mezinárodní sjezdy, kde se především učíme o našem nebeském Otci Jehovovi a poznáváme biblické pravdy.

Modlím se, aby ještě miliony lidí začaly studovat, přijaly pravdu a sloužily Jehovovi jednotně s naším celosvětovým křesťanským společenstvím. (1. Petra 2:17; ppč.) Také se těším, až budu z nebe pozorovat kříšení lidí na zemi a konečně poznám svého tatínka. Doufám, že on, moje maminka a ostatní příbuzní budou chtít v ráji uctívat Jehovu.