CO SE vám vybaví, když se řekne skládka? Představíte si odpadky a nepříjemný zápach? Asi byste nečekali, že tam najdete něco hodnotného, a už vůbec ne drahocenný klenot.

A přesto se před sto lety právě na takovém místě jeden našel. Nešlo o doslovný klenot, ale o něco ještě cennějšího. Co konkrétně to bylo? A proč je tento objev důležitý i pro nás dnes?

Na přelomu 20. století dva učenci z Oxfordské univerzity, Bernard P. Grenfell a Arthur S. Hunt, navštívili Egypt. Na skládce blízko údolí Nilu objevili několik papyrových fragmentů. Později, v roce 1920, když prováděli katalogizaci sbírky, Grenfell obdržel z Egypta několik dalších fragmentů. Koupil je pro knihovnu Johna Rylandse v Manchesteru. Oba muži ale zemřeli dřív, než svou práci na sbírce dokončili.

Pokračoval v tom jiný učenec z Oxfordu, Colin H. Roberts. Během třídění si všiml kousku papyru o velikosti devět krát šest centimetrů. K jeho úžasu obsahoval řecky psaný rukopis slova, která mu byla povědomá. Na jedné straně byla pasáž z Jana 18:31–33 a na druhé byly části 37. a 38. verše. Roberts si uvědomil, že narazil na drahocenný klenot.

Roberts se domníval, že tento kousek papyru je velmi starý. Aby zjistil jeho skutečné stáří, porovnal jeho písmo s písmem jiných, už datovaných starověkých rukopisů. Použil při tom metodu zvanou paleografie. * Díky ní se mu podařilo určit přibližné stáří fragmentu. Chtěl si být ale jistý, a tak jeho fotografie rozeslal třem papyrologům a požádal je o expertizu. K jakému závěru došli?

Zkoumali styl písma i podobu písmen a shodli se na tom, že fragment pocházel z první poloviny druhého století n. l., což by bylo jen pár desetiletí od smrti apoštola Jana. Paleografie ale není stoprocentně spolehlivá metoda datování rukopisů, a tak se jiní učenci domnívají, že mohl být napsán kdykoli během druhého století. Nicméně tento malý kousek papyru byl a stále je nejstarším nalezeným fragmentem Křesťanských řeckých písem.

Proč má tento papyrus obsahující pasáže z Janova evangelia tak velký význam pro milovníky Bible? Přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, prozrazuje nám, že si první křesťané vážili Písma.

Ve druhém století n. l. měly psané dokumenty buď podobu svitku, nebo kodexu. Svitek se skládal z papyrových nebo pergamenových listů, které se slepily nebo sešily dohromady, takže vytvořily dlouhý pás. Ten se pak mohl podle  potřeby svinout nebo rozvinout. Běžně se psalo jen na jednu stranu svitku.

Malý fragment objevený Robertsem byl ale popsaný z obou stran. To naznačuje, že pocházel z kodexu. Ten tvořily pergamenové nebo papyrové listy sešité dohromady a složené do formátu, který připomínal knihu.

Jaké měl kodex výhody oproti svitku? První křesťané se věnovali evangelizační činnosti. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Mluvili s lidmi o Kristu všude, kde se dalo – v jejich domovech, na tržištích i na ulicích. (Skutky 5:42; 17:17; 20:20) Bylo tedy mnohem praktičtější mít Písmo v menším formátu.

Další výhodou kodexu bylo to, že si jednotlivci a sbory mohli snadněji pořizovat opisy Písma. Tak se evangelia stále a stále přepisovala a to nepochybně přispělo k rychlému šíření křesťanství.

Druhým důvodem, proč má pro nás papyrus Rylands dnes tak velký význam, je to, že odhaluje, jestli se původní biblický text při opisování změnil. I když fragment obsahuje jen pár veršů Janova evangelia, text v podstatě odpovídá tomu, co dnes čteme ve své Bibli. Tento fragment tedy dokládá, že Bible se v průběhu času nezměnila, i když se pořizovaly další a další kopie.

Papyrus Rylands je samozřejmě jen jedním z tisíců fragmentů a rukopisů, které potvrzují, že původní biblický text se dochoval v nezměněné podobě. Werner Keller ve své knize The Bible as History došel k tomuto závěru: „Tyto staré [rukopisy] jsou tou nejpřesvědčivější odpovědí na všechny pochyby o pravosti a spolehlivosti textu, který máme v dnešních Biblích.“

Křesťané svou víru nezakládají na archeologických objevech. Věří, že „celé Písmo je inspirováno Bohem“. (2. Timoteovi 3:16) Vždycky je ale potěší, když drahocenné klenoty z minulosti potvrdí to, co Bible celou dobu říká: „Jehovův výrok trvá navždy.“ (1. Petra 1:25)